Recenze: Ujetá ruka

Je to už trochu zaběhlý pořádek, nepsané pravidlo a dobrá tradice v Činoherním klubu - Ondřej Sokol se pustil do předkladu a následně i do inscenace nejnovější McDonaghovi hry. Ujetá ruka (Behanding in Spokane) je ale trochu odlišná od předchozích počinů jednoho z nejpopulárnějších a zároveň nejkontroverznějších dramatiků současné střední generace, ale zároveň je stále dokonale „ujetá“. Mnoho paralel tu totiž naleznou zejména fanoušci tvorby Quentina Tarrantina.

První změnou oproti zvyklostem je fakt, že vůbec poprvé McDonagh opouští prostory irského venkova a míří se svou látkou přes vlny Atlantiku – do USA. A je to změna poměrně zásadní, protože autorův humor a umění vyprávět, které fungovalo na základech irského maloměšťáctví, svérázných obyvatelích irského venkova a na typickém irskému humoru a dialektu, se najednou vypařuje. A právě proto, že McDonagh zachovává mantinely vyprávění v zaběhnutém režimu a snaží se naroubovat svou typičnost na prototyp amerického maloměsta, tak text náhle postrádá onu pověstnou břitkost a přesnost, se kterou vždy šlapal jako hodinky. Změna prostředí bortí v mnoha pasážích McDonaghovu pokřivenou poetiku. Jakoby nebyl schopen uchopit americkou náturu. A možná i díky tomu, že neporozuměl americké duši, hra ztrácí na tempu a působí nevyváženě. Postihlo to i režii hry, která v posledních 15 minutách doslova tápe, stejně jako herci.

Děj hry se odehrává v zatuchlém hotýlku, kdesi v americkém zapadákově. Celou scénu tvoří jeden hotelový pokoj. Hlavní postavou hry je pan Carmichael (Marek Taclík), kterého trampové připravili v dětství o ruku a když ho opouštěli, ještě mu s ní zamávali na rozloučenou. Od té doby (již 21 let) svou ruku Carmichael hledá a hledá i konec svých depresí. Na své cestě se dostane do křížku se dvěma podvoníčky (Markéta Stehlíková, Domingos Correia), kteří mu v domnění snadného přivýdělku slíbili ruku donést. Posledním do party je recepční Mervyn (Martin Finger), i když on sám se za recepčního příliš nepovažuje, který je nucen v hotelu odsluhovat svůj trest za užívání narkotik. Postava Mervyna je asi nejlépe napsaná z celého obsazení. Nepostrádá humorné momenty, stejně jako výborně vykreslené charakterové vlastnosti. Dozvíme se o ní asi nejvíce a hlavně ji Martin Finger podporuje svým výborným hereckým výkonem. Marek Taclík, hrající hlavní úlohu, se jakoby ztrácí. Jeho herecký výkon je příkladný (až na častou nesrozumitelnost, která k němu ovšem patří), ale bohužel nezvládá přerod své postavy, což je dáno zřejmě režií, která psychologii závěrečného přerodu zběsilce nezvládla (ne že by to režisérovi usnadnila předloha). Naopak dvojice podvodníčků se vám asi do paměti moc nezapíše. Pokud ano, tak svou hlasitostí. Problém je v jejich hysteričnosti. V podstatě celé představení něco křičí a panikaří. Aby ne, jde jim o život. Ale po hříchu je to hysteričnost neuvěřitelná a samoúčelná. Divák nemá pocit, že se skutečně o svůj holý život bojí. Svou partnerku táhne ke dnu hlavně nejistý Domingos Correia (jehož je to první herecká zkušenost na profesionálních prknech), který se sice sympaticky ale jen velmi obtížně vypořádává s českým textem a většinu představení si dává tolik pozor na výslovnost, že zapomíná hrát. Chválím snahu nést se v duchu textu a přivést na jeviště Činoherního klubu herce tmavé pleti, ale musí to být za každou cenu? Poslední z řady postav je Carmichealova matka, kterou sice na jevišti neuvidíte ani neuslyšíte, ale skrz inscenované telefonní rozhovory o ní zjistíte více než o samotné hlavní postavě. Komplikovaný vztah mezi Carmichaelem a jeho matkou, kdy on ji bezmezně miluje a současně ji nemůže vystát, se tak stává hlavním tématem hry a je důležitým k pochopení nitra hlavní postavy.

Za zmínku stojí vhodné užití scénické hudby ve stylu country-rocku, která vás spolehlivě přivede na americký venkov a dává postupným přerodům situací šťávu a švih. Zvláštní je také efekt jakéhosi druhého paralelního příběhu, který se odehrává ve vedlejším pokoji za clonou. Nicméně umělecké country kreace, které s tím úzce souvisí, se míjí účinkem. Právě u této „stínohry“ je vidět snaha režiséra o vtisknutí svého podpisu do tváře hry. Bohužel poněkud účelová a násilná.

Hodnocení: 70%