Recenze: Pan Polštář

Popularita irského dramatika Matina McDonagha velmi rychle vystoupala k nebesům a jeho kusy slaví úspěšné reprízy po celém světě. McDonagh je poprávu přezdíván divadelní Tarrantino a jeho pověst dlouhodobě neuniká zejména Činoherními klubu, který zinscenoval již několikáté dílo tohoto dramatika. Světlo světa tak na prknech divadélka Ve smečkách spatřil kontroverzní Pan Polštář.

Jedná se o příběh nepříliš uznávaného povídkáře, který v pochybných plátcích publikuje svá dílka, která jsou odporná již svou tématikou. Ta je spojena s brutálními vraždami malých dětí. Shoda náhod vede k tomu, že ho zatkne policie. Důvodem jsou vraždy v okolí, které se nápadně podobají motivům z povídek našeho "hrdiny". Jak to celé dopadne již nechám na vaší fantazii, ale mnohem lépe uděláte, když se na hru půjdete osobně podívat.

Děj se celý odehrává v policejní cele. Jak je u Donagha zvykem, tak jeho hry zrovna výpravností nesrší. Devíza jeho tvorby spočívá v něčem naprosto jiném. A toho si v Činoheráku byli dobře vědomi. Strohost a chladnost scény je všudypřítomná a dává tak naplno vyniknout patosu, který je pro hru tolik charakteristický. Pouhá plechová skříň, starý stůl, židle a vězeňský pelech a navíc šedozelená barva dodávající chlad citů.

Autor i tvůrci nás často nechávají spadnout až na dno lidskosti a přímočaře nás vedou k zhnusení, ale i k pocitu studu. Častokrát se opravdu zastydíte, když zjistíte, čemu se vlastně smějete. Pak vás to ale přejde a bestiálnost zvířete ve vás naplno propukne. U McDonagha nehledejte dvojsmysly. Právě ta skutečnost, že vše je servírované s drzou přímočarostí vás bude mrazit, ale zároveň bavit. Sami sobě se budete divit. Režie Ondřeje Sokola je bryskní a souzní se stylem autora.

Činoherní klub je jakousi undergroundovou hereckou mekkou. Divadlo se tu dělá tak trochu jinak a angažmá zde je metou velmi vysokou. Obsazení se skládá ze zvučných jmen. To sice mnohdy (bohužel dost často) není zárukou kvality, ale pokud znáte zdejší divadlo, tak víte, že o herecké koncerty a souznění nebývá nouze. Ondřej Vetchý v hlavní roli povídkáře je úžasně bezradný. Vývoj jeho postavy je příkladový. Když vám postupně odkrývá hrůzný obraz své minulosti a nakonec i syrové přítomnosti, nevyjdete z úžasu a budete s ním soucítit, budete chápat jeho myšlenkové pochody. V roli jeho mentálně postiženého bratra se představil Marek Taclík. Pro mě asi největší překvapení. To, jak stvořil choromyslného člověka se všemi jeho posunky a gesty je úžasný koncert tvůrčího ducha. Z dvojice vyšetřujících policistů Pavlata – Dulava vyčnívá zejména první jmenovaný. Ať už je to tím, že jeho postava má více prostoru, nebo prostě tím, že ve své na růžovo obarvené krutosti a bezcitnosti je nějakým způsobem symptatičtější. Zejména on dodává místy až nechutný humor zabalený do beránčího rouna. A to nejdůležitější – všechny na jevišti spojuje chemie, která namíchá různorodý a chutný koktejl.

Ať už v sobě skrýváte jakoukoliv lidsky špatnou vlastnost (a vězte, že každém z nás je kouska špatnosti), pak se v nějakém momentu hry najdete. A nemusím o tom ani pochybovat, protože McDonagh nás má přečtené a ví přesně, co chceme.

Hodnocení: 95%