Recenze: O pejskovi a mačičke

O pejskovi a mačičke

Autor: Ondrej Šulaj, Česko - slovenská verze: Karel Steigerwald, web

V září tohoto roku měla v Divadle bez zábran premiéru hra O pejskovi a mačičke. Nostalgická hra pro dospělé, inspirovaná knížkou Josefa Čapka, kterou napsal a nakreslil pro děti. Příběh dvou staříků, kteří vzpomínají a při pečení dortu, umývaní podlahy a sušení prádla vytahují staré křivdy. Usmíření i krutost pravdy. Nostalgie po starém, dobrém i zlém Československu. V režii Marka Friče excelují v hlavních rolích Antonín Pospíšil a Hana Strnadová.

Hra je zasena do Československa v časech těsně před sametovou revolucí. Seznámíme se s postarším párem, který kdesi na vesnici prožívá svůj rutinní životní koloběh. Vzhledem k tomu, že každý z páru je naprosto odlišného ražení, tak není nouze o situace vyhrocené i komické. A režie Marka Friče dodává veškerým situacím vytříbenou gradaci a cit pro realističnost. Celým příběhem se vine nit starých křivd a zlozvyků a nepříjemné pravdy vyplývají na povrch. U většiny situací je vidět, že pár si vše za život již tolikrát vyříkal, ale stále tu zůstává trpkost křivdy, hořkostí, lítosti a bezmoci. Komičnost ve hře je relativni. Jsou to spíše úsměvné momenty než že by vyvolávaly salvy smíchu. Občas jsou však svým způsobem i smutné, když se zakládají na jednoduchosti lidského bytí, citového strádání či nenaplněných snů.

Psychologické posuny a pózy ztvárnil úžasně zejména Antonín Pospíšil. Hana Strandová, coby jeho maželka, exceluje naopak v miniaturních detailech, které její postavu dělají neskutečně živou. Vzhledem k tomu, že jsem byl svědkem premiéry, tak občasná disharmonie způsobená přerozenou trémou nebyla na škodu, ale spíše naopak. Vztah dvou zahořklých důchodců se tak stával mnohem živějším. Zvláštní úlohu pak ve hře ztvárnil sám režisér Frič. Je to role "vypravěče". Jedná se o podivnou osobu, která je celou hru přítomna na jevišti a jen pozoruje situaci jako nezávislý pozorovatel. Občas, v dějových předělech, komunikuje s publikem a posouvá děj do další fáze za pomoci krátkého vyprávění. Nakonec náš však při odhalení jeho pravé identity čeká nečekané překvapení.

Překvapení jsou obecně problémem představení, protože jsou občas servírována velmi uměle a to někdy sráží jinak syrovou skutečnost, která je neskutečnou výhodou celé hry. Těžko říct, zda je to dílem předlohy či režie.

Melodrama je zasazeno přímo do příbytku hlavních postav. Ten je vyveden přesně v duchu Čapkových obrázků ze znamé knihy. Scéna si zakládá na jednoduchosti a na jednotnosti stylu a barev, přičemž vše na scéně (i rekvizity) jsou v černo-bílé kombinaci. Herci si tak často musí pomoci lehkou pantomimou či improvizací.

V souhrnu se tedy jedná o velmi zajímavý počin, který není tradicí v současném pražském divadelním repertoáru. Ojedinělost tématu i podání stojí za vaši pozornost a proto vám na vlastní zodpovědnost doporučuji navštívit některou z repríz.

Hodnocení: 80%