Recenze: Max a maxi příšerky

Where The Wild Things Are, USA, 2009, CSFD

Ambiciozní a inovátorský režisér Spike Jonze převedl na plátna kin novelu Maurice Sendaka - Max a maxi příšerky (Where The Wild Things Are). Jak projekt dopadl, posoudíte nejlépe sami po shlédnutí, ale věřím, že následující řádky vás alespoň správně nasměrují.

Obecně můžeme říci, že hlavní hrdina Max je poněkud osamělý chlapec, který svou samotou trpí. Samotu Max zvládá ve společnosti své bujné fantasie.  Pozornost svých blízkých si snaží zoufale získat cestami pro dospělého člověka poněkud neschůdnými. Zkrátka je nepříjemně drzý a pro matku nezvladatelný. Po jednom z domácích extempore Max utíká z domova na jednu zvláštní cestu, kterou podnikne hlavně do své fantazie. A na své daleké pouti objeví opuštěný ostrov, kde žijí zvláštní „maxi příšerky“. Je to zvláštní komunita vyfantazírovaných tvorů, velkých rozměrů, zvláštních podob a hlavně povah. Přišedší Max se jmenuje jejich králem a prožívá společně s nimi zvláštní dobrodružství.

Příběh zní zajímavě a v knižní předloze určitě i zajímavý je, ale bohužel ve filmu tomu je naopak. Nejzajímavější částí filmu je Maxův reálný život. Herec Max Records, který si hlavního hrdinu zahrál, je při filmových skopičinách i ve své samotě dokonalý. Opravdu uvěřitelný a při své nevycválanosti naprosto k nevystání. Problém paradoxně nastává ve chvíli, kdy vkročí na zmíněný ostrov. Ne že by herecké výkony byly špatné, ale selhává scénář. Najednou nevíte, co film chce říct, kam směřuje. Směsice zvláštních nálad a neočekávatelných gejzírů emocí nedává smysl. Při svých 100 minutách tak film neskutečně trpí, protože je přesně vidět jeho okleštěnost oproti původní předloze. A tak už jen čekáte, kdy se hlavní hrdina konečně vrátí do civilního života. A čekáte velmi netrpělivě, protože v divočině se budete asi hlavně nudit nebo nebudete chápat.

Naopak devizou filmu je určitě střih, který je téměř dokonalý a vytváří zajímavé iluze i pohledy. Stejně tak můžeme mluvit i o kameře. Výtvarná stránka, jak už to ve filmech režiséra Jonzeho bývá, je originální a oku lahodící. Uchu lahodící je taktéž hudební doprovod, který stojí za poslech i mimo film.

Vzhledem k tomu, že zřejmě budete rádi, že máte Maxe a maxi příšerky konečně za sebou, tak film nelze hodnotit příliš vysoko. V podstatě tušíme, co tvůrci chtějí říct, ale nevědí jak. I proto se z očekávaného filmu stala menší slátaninka.

Hodnocení: 30%