Recenze: Harry Potter a Princ dvojí krve

Svižně natočené předfinále, které ve vás vzbudí mnoho pocitů - převážně pozitivních. Filmové fanoušky nadchne, fanoušky knižní předlohy znásilní a fanoušky obojího taknějak uspokojí.

Šestý díl ze sedmidílného cyklu J. K. Rowlingové nás konečně přišel potěšit do kin. Jeho svědky jsme měli být již o Vánocích 2008, jenže Warneři s vědomím slabšího léta přesunuli šestého Pottera na léto 2009 a vzhledem k tržbám za první týden (400 mil. USD) to určitě nebyl špatný krok. Aby ne, vždyť další díl čarodějnického učně byl velmi očekáván.

Již podruhé se režisérské taktovky chopil „televizák“ David Yates a vzhledem k tomu, že předchozí Fénixův řád dopadl nad očekávání dobře, tak kina atakovaly šiky namlsaných diváků. Z globálního pohledu jsme byli nakonec namlsáni oprávněně a Yates nezklamal. Pokračoval v duchu potemnělého Fénixova řádu a udržel svět ve správných kolejích. Ponuré obrázky laděné do černo-modrého hávu vzbuzují respekt a napětí, oproti tomu chvilky z radostného života studentského jsou v teplých barvách jednoduše veselé. Po vizuální stránce je Potter prostě lahůdkou. Ubylo sice akce, ale zato dostal prostor studentský život. Těžko říci, zda vyváženě. Upřímně musím říct, že nejsem čtenářem právě tohoto dílu a tak nejsem schopen posoudit, zda akce a právě osobní život studentů a profesorů byly namíchány v tom správném poměru. Paradoxem ale zůstává, že asi nejlepší akční scénou je famfrpálový zápas. Laťku ale neméně vysoko drží všechny ostatní digitální scény. Nicméně dovolím si tvrdit, že na to, že Potterovi a jeho přátelům jde poněkud o kejhák, tak je Princ dvojí krve docela přeslazený. Film se věnuje hodně prvním milostným románkům Rona, Harryho i Hermiony. Někdy ale dle mého gusta trošku moc a to na úkor rozvoje té primární dějové linie. Po hříchu tak jen jakoby náhodou zjistíme, kdo že je ten Princ dvojí krve. Jakoby se některé důležité informace opomíjely oproti „nedůležitým“ puberťáckým taškařicím s nápojem lásky, kterých je více než dost. Důležitým poznatkem je, že režisér zřejmě přehlédl skutečnost, že výrazivo by se mělo u pubertálních výrostků trošku změnit. Přece jen naprosto spisovná angličtina bez trošky slangu se nevyskytuje na žádné z univerzit a to ani v Bradavicích ne.

Velké kontroverze a slabiny se série dočkala v podobně herců. Bohužel s věkem herců zjišťujeme, kdo vlastně talent má a kdo ho měl (případně nikdy neměl). Daniel Radcliffe (Harry Potter) je, coby hlavní postava, naprosto nejhorší. Jeho neustále stejný telecí pohled a psí oči se k takovému charakteru prostě nehodí. Podobně ustrnuli Emma Watson (Hermiona) i Tom Felton (Draco Malfoy), jejichž gesta a herecký projev jsou jednotvaré a bez špetky citu. Navíc Malfoyův herecký part by se dal shrnout do jedné holé věty: Stojí a čumí! Naopak hlavně Rupert Grint (Ron) prokazuje svůj úžasný talent a přitom zrovna on se jevil v prvních dílech jako nejhorším v partě. Dnes však své kolegy předběhl o několik délek. Zejména komediální cítění je u Grinta úžasnou devízou. S počtem stránek knižní předlohy a s hutnějším dějem dostávají mnozí na plátně méně a méně místa. U některých, např. u Snapea, Hagrida, McGonagallové, to docela překvapuje. Jsou na plátně jen proto, aby tam prostě alespoň na pár vět byli. A zdá se mi to až nedůstojné k hereckým kvalitám představitelů výše uvedených rolí. Naopak jistota v podobě Michaela Gambona (Brumbál) nezklamala. Velkým zpestřením bývají v Bradavicích noví profesoři, tentokrát se výborně ujal role Horácia Křiklana, profesora lektvarů, Jim Broadbent. Těšit se můžete také na oba představitele mladého Voldemorta. Možná by si z nich Radcliffe měl vzít příklad, než mu ten strnulý výraz zůstane.

Filmařská práce za kamerou byla odvedena poctivě. Kamera je velmi povedená a už dlouho jsem u žánrového filmu něco takového neviděl. Klobouk dolů. Střih je velmi dynamický a v akci vás nezklame. O výpravě, maskách, kostýmech a špičkových digitálních tricích se snad nemusím ani zmiňovat. Opět jsme dále a díváme se na špičkovou kvalitu moderních filmařských výdobytků.

Kapitolou samotnou je hudba. Druhá práce Nicholase Hoopera je opět kvalitní. S lehkostí si pohrává se starými motivy Johna Williamse a nenásilně z nich přechází do napínavých ale i hravých tónů. Dovolím si tvrdit, že sám vytváří témata nová, která snad užije v posledních dvou filmech, jež budou mapovat poslední díl knižní ságy.

Yatesem namíchaný lektvar tak docela chutná a přestože je ho moc, tak se jím nedávíme, ale s chutí jej spolkneme. Ovšem napříště by měl použít více hadí krve než jahodového koktelju.

Hodnocení: 85%