Chris Rea – Still So Far To Go...

Už po čtvrté po dvouletém intervalu dorazil za českými diváky Chris Rea a již podruhé se tento britský gentleman zastavil v Kongresovém centru v Praze. A bylo vyprodáno. Reovi příznivci se nerekrutují jen z řad čtyřicátníků a padesátníků, jak by se mohlo zdát. Skutečnost, že jeho koncert navštívilo díváctvo širokého věkového spektra ukazuje, že jeho hudba si zkrátka pro svou kvalitu najde příznivce mezi všemi věkovými vrstvami. Reova tvorba zažila největší boom v osmdesátých a devadesátých letech minulého století. Přesto se stále těší obrovské popularitě. Rea přešel ze svého typického pop-rocku na jazzovo-bluesovou vlnu, která jeho remakované hitovky učinila osobitějšími a svěžími.

Koncert se nesl v tradičním strohém duchu, který Rea, muž sexy chrapláku, vyznává. Kdo Reovy koncerty nezná, mohl být zklamán. Rea totiž na první pohled působí velmi neotřele, stroze a civilně. Žádná světelná show, pyrotechnika, nic takového. Rea se svým bandem vtrhne na jeviště, přehodí přes rameno pás od kytary, pokyne bubeníkovi a hraje a hraje. Hraje neúnavně, s obrovskou energií a entusiasmem. Provádí úžasné kousky se svými kytarami, div se z něj nekouří. Těžko by mu někdo mohl hádat jeho pokročilý věk.

Chris Rea tentokrát v Praze prezentoval ukázku ze svého nového alba Still so far to go... Ikdyž slovo „nové“ je trošku zavádějící, protože album je v podstatě už několikátou kompilací Reových hitovek. V Kongresovém centru se tedy večer nesl v duchu hitů, které Reu proslavili. Nicméně songy jsou v již zmíněném jazzově-bluesovém aranžmá. A to dělá koncert jaksi novým, odlišným od jeho studiové tvorby, přesto po hříchu poněkolikáté stejným. Abyste rozuměli – Reova interpretace na koncertech se diametrálně liší od jeho interpretace studiové. Proto ti, kteří kdy navštívili jeho koncert, Reu znají jako muže dvou tváří. A je jen na divákovi jakou tvář si zvolí za sympatičtější. Já osobně dávám přednost koncertovému Reovi. Co jsem měl možnost Reovy koncerty navštívit, tak mohu říci, že jejich scénář je vždy takřka stejný. Stejné songy, podobné scény, stejně laděný přídavek. Jak podle kopíráku. Naštěstí je Rea mistrem improvizace a tak se jen málokdy stane, že jednu píseň zahraje dvakrát naprosto stejně. Vždy se dočkáme nějakých kytarových orgií, které mnohdy hraničí s disharmonií, ale Reovi příznivci v nich cítí mistrovství jejich idolu. Kvílivému zvuku strun napomáhal i vynikající zvuk, který v Kongresovém centru byl.

Přestože Rea již tolik netvoří, má stále světové hudbě co dát. Ale hlavně má stále co nabídnout svým fanouškům. V letošním turné tak dostál svému názvu Still So Far To Go... Pevně věřme, že nás o tom přesvědčí i za dva roky a snad i v Praze.