Černé dnešky a zítřky českého fotbalu

Problémem, který se s každou další porážkou některých českých týmů na evropských kolbištích omílá, je konkurence schopnost naší klubové ale i reprezentační kopané. V posledních dnech se našemu národu moc pěkných chvil u fotbalu nedostalo. Proč tomu tak je a jak z toho ven?

Shrňme si, proč doba temna samostatného českého fotbalu nastala. Tím asi největším zklamáním, které má kořeny už v loňském roce je jednoznačně nepostup české reprezentace na Mistrovství světa 2010 v Jihoafrické republice. Zapříčinila je možná sabotáž trenéra Rady ze strany hráčů a možná také ztráta kvality. Zaskakující trenér-předseda Hašek (epizodní šaškárnu s panem Strakou raději vynechávám) i přes počáteční euforii už ale nedokázal tým posunout ani do baráže. Důvodem druhým je kopaná klubová. To, že naše nejvyšší soutěž upadá se ví již dlouho. V poslední době však právě plody naší pseudoligy chutnají hodně trpce. Upadající kvalita ligy je totiž úměrná kvalitě zástupců české kopané v evropských soutěžích. A paběrkování Sparty, Slavie, Liberce a dalších na evropském poli je toho jen důkazem.

Kde jsou ty doby, kdy jsme byli výkonnostně a kvalitativně dál než Rumunsko, Maďarsko, Slovensko, Slovinsko, Rusko a jiné postsovětské státy? Musíme zkrátka konstatovat, že nám ujel vlak. A tohle platí jak pro reprezentační úroveň, tak pro klubovou. Letos jsme se o tom mohli přesvědčit v přímých soubojích. Slovensko (na které jsme se vždy vytahovali) nás přejelo ve všech směrech. Troufám si říct, že i v kvalitě. Slováci mají dnes hráče v kvalitních klubech, což tedy my také, ale ti slovenští na rozdíl od těch našich pravidelně ve svých klubech hrají. Dalším jednoznačným příkladem jsou souboje Slavie s moldavským Šerifem Tiraspol nebo ubohost Liberce s Dinamem Bukurešť. Jedinou světlejší výjimkou je letos Sparta, která alespoň sbírá cenné bodíky do našeho koeficientu, přestože hra svou rychlostí a nápaditostí připomíná jedenáctku domova důchodců.

Obecně lze tvrdit, že scházejí peníze. Právě tohle se projevuje zejména v klubové kopané. Východní týmy, které překročili svůj stín a naopak do něj ponořili český fotbal, těží ze štědrosti bohatých podnikatelů, kteří si kluby kupují pro svou potěchu. Těžko říct, zda je to správná cesta a zda to není jen chvilková záležitost do doby, než movití podnikatelé zjistí, že fotbal je především bezedná studna na peníze. Naštěstí pro ně je tu Liga mistrů a Evropská liga, kde ve větší či menší míře nějaké prostředky jsou. V Česku to tak nefunguje. Majitelů ochotných a hlavně schopných dávat obrovské částky do fotbalu je po málu. A když se české kluby (potažmo i reprezentace) nedokáží prezentovat v evropské úrovni takovým způsobem, aby se k nim nějaký ten peníz z evropské „kasičky“ přikutálel, tak vlastně není naděje na přežití. Na druhou stranu i jiné fotbalové svazy, jejichž zástupci na vrcholných fotbalových turnajích nevystupují, existují a přežívají. Musí.

Vypadá to jako začarovaný kruh. Když fotbalová veřejnost došla k závěru, že český fotbal musí žít jen z prodeje talentů, tak se také přišlo na to, že i těch talentů ubývá. Po českých trávnících dnes neběhá žádný budoucí Nedvěd, Rosický, Baroš či Necid. Do ciziny odchází i průměrní hráči a navíc do nižších soutěží. Česká kopaná se tak stává vybrakovanou výkladní skříní obchodu, který pomalu zavírá byznys. Do českých klubů, tak proudí podprůměrní cizinci s nadprůměrnou gáží. Holt jsme, fotbalová společnosti, zabředli do bahna a nevíme jak z něj ven. Rád bych prorokoval opak, ale ani já cestu z močálu nevidím a nenalézám. Bohužel...

*článek je informativního charakteru a nevyjadřuje názor autora