Steven Spielberg je docela machr na vyobrazení a zpracování válečných motivů. Tentokrát se pustil do jednoho tématu z dob 1. světové války. War Horse je, jak název napovídá, příběh koně, jehož osud protnul první velký válečný konflikt ve 20. století.

Brouzdáním po netu člověk zabije občas i hodiny času a málokdy vlastně něčeho dojde. Občas ale narazí na skutečné perly z minulosti, které docela neprávem zanikly a do médií se ani nedostaly. S blížící se cestou na Blízký východ jsem narazil na video projevu Ariela „Arika“ Sharona, bývalého generála izraelské armády a pozdějšího premiéra Svaté země, které jednoznačně stojí za zhlédnutí. V podstatě jej považuji za extrémní názorový průlom v myšlení tohoto radikálního militaristy a politika.

Letošní Oscarová noc byla protkána změnou. V podání mém i v podání produkce v L.A. Já jsem poněkud zlenivěl – sál Světozoru nahradila obrazovka televize + kanál HBO a tenhle článek už není bezprostřední reportáží, ale pouhým ohlédnutím. Holt stárnu :-) No a samotný ceremoniál se vrátil ke svým kořenům. Ať už to bylo osobou Billyho Crystala, který „zlatým“ večerem provázel již podeváté, anebo tím, že se hodně, hodně vzpomínalo a vzdával se hold starým časům. Všechno pak korunoval vítěz večera, který je sám o sobě poklonou počátkům kinematografie. Holt stárneme všichni...

Je to už trochu zaběhlý pořádek, nepsané pravidlo a dobrá tradice v Činoherním klubu - Ondřej Sokol se pustil do předkladu a následně i do inscenace nejnovější McDonaghovi hry. Ujetá ruka (Behanding in Spokane) je ale trochu odlišná od předchozích počinů jednoho z nejpopulárnějších a zároveň nejkontroverznějších dramatiků současné střední generace, ale zároveň je stále dokonale „ujetá“. Mnoho paralel tu totiž naleznou zejména fanoušci tvorby Quentina Tarrantina.

Jako už tradičně, tak i letos jsem noc plnou slávy a zlatého pozlátka strávil v kině Světozor. Nutno říct, že noc to pro mě byla náročná. Nejen, že jsem absolvoval koncert Pražského filmového orchestru (PFO) v Lichtenštejnském paláci, ale téměř ihned po něm jsem se přesunul do fajnšmekrovského biografu u Václavského náměstí. A opět to stálo za to!